Panà Jarmila chodila se svým manželem navÅ¡tÄ›vovat do domova seniorů svoji osmdesátiletou matku. PravidelnÄ› v úterý už mÄ›sÃc. StÅ™Ãdali se v návÅ¡tÄ›vách se svojà sestrou a bratrem, aby mamince pobyt v domovÄ› trochu zpestÅ™ili a zpÅ™Ãjemnili. Tentokrát vÅ¡ak jejich návÅ¡tÄ›va ale vůbec neprobÃhala hladce jako jindy, ba právÄ› naopak. Venku bylo chladno, a tak se Å¡li s maminkou jen projÃt s chodÃtkem na chodbu, která se dlouze táhla od jednoho okna na zaÄátku chodby k druhému na jejÃm konci. PÅ™ed nimi Å¡la rozvláÄnÄ› s chodÃtkem také stará panÃ, která si stále nÄ›co povÃdala.
MÄ›la nakrátko stÅ™ižené mikádo proÅ¡edivÄ›lých vlasů, módnà tmavé legÃny – tedy žádná nemohoucà staÅ™enka. Panà Jarmila by ji nejradÄ›ji pÅ™edeÅ¡la, aby stihli s mamkou jeÅ¡tÄ› vyluÅ¡tit oblÃbenou křÞovku, ale chodba byla pÅ™ÃliÅ¡ úzká. Když se panà koneÄnÄ› s chodÃtkem obrátila a vracela se nazpÄ›t, najednou se jejich pohledy stÅ™etly v jednu velkou výÄitku. Jejà tmavÄ› hnÄ›dá pichlavá oÄka s modrýma, trochu uhýbajÃcÃma oÄima panà Jarmily, která se snažila pousmát, aby starou panà ukonejÅ¡ila. Vypadala totiž bojovnÄ› – jako jezinka. Na pÅ™ekvapenou usmÃvajÃcà se Jarmilu neÄekanÄ› krátce kÅ™ikla: „Co se smÄ›jeÅ¡, ty vopice?“ „A proÄ by se nemohla smát?“ pÅ™ispÄ›chal na pomoc manželce jejà choÅ¥.
VÅ¡iml si, že je to tatáž stará panÃ, jež jim pÅ™ed týdnem naopak vysekla poklonu, jak on je hezký pán a jakou má hezkou manželku. OtaznÃk ve vzduchu veliký.  Jarmila mÄ›la po náladÄ›. Trochu se sice uklidnila pÅ™i luÅ¡tÄ›nà křÞovky, ale celou cestu domů pÅ™emýšlela, proÄ ta stará panà na ni tak neurvale vyjela? VždyÅ¥ se na ni usmÃvala? Nechápala to a pÅ™iznávala, že ji úplnÄ› zmátla a zkazila jà náladu. Až doma se pak z toho Å¡oku uklidnila. VzpomÃnkou na svoji milovanou babiÄku, která jà „ty vopice jedna“ Å™Ãkávala vlastnÄ› dosti Äasto, a vůbec to nemyslela zle.